Včerejšek, řekla bych byl asi nejhorším dnem v mém životě. Poté, co se rodiče vrátili z nákupu, jsem si myslela, že mi poze vyhrožovali. Bohužel ne. Máma přede mě postavila nějaký banánový fresh, který jsem odmítla a tím jsem si všechno podepsala.
Okamžitě jsem se musela oblíknout a jet. S brekem s scénami jsem se nakonec oblíkla, strašný pocit řeknu vám, takhle se vzdát a udělat to, co je po jejich vůli. A víte co? Nejhorší je, že jsem pořád naprosto v normálu. Žádná podvíživa. To si ale rodiče zřejmě nemyslí, nesnášim je za to!
Přijeli jsme do nemocnice, kde nějakej úchylnej doktor mě měřil a vážil. Pak mi brali krev, hned nám dali výsledky, prý katastrofické - jsem v maximální podvýživě a všechny moje orgány strádají. Super odpověď, měl jí takhle naučenou pro všechny? Samozřejmě, musela jsem tam zůstat. Jeden večer na pozorování. Moje máma souhlasila, bála se, že bych do rána nepřežila a zkolabovala bych. Neměla jsem už ani sílu jí odpovědět.
Hodní páni doktoři mi půjčili nějakou nechutně smradlavou nemocniční noční košili. S takovou nechutí, ale bez odlouvání, protože by bylo zbytečné jsem se převlékla a už mě nějaká sestřička vedla na psychiatrické oddělení. Nepřejte si zažít, co jsem zažila já, když jsem procházela těmi chodbami, nakonec jsem se trochu uklidnila, když jsem vešla do pokoje, kde byly ještě dalěí 3 holky. No, normálně teda rozhodně nevypadaly. Vypadaly příšerně. Každá měla napíchnutou kapačku a všude milion drátků. Byly bílé jako stěna, jedna měla strašně málo vlasů, skoro žádné. Vykulila jsem oči a zcvrknul se mi žaludek. Pane bože, proč! Proč! Proč!
Sestra mě uložila s tím, že za deset minut bude večeři. Večeře? Jsem snad v nějakém hotelu? Ani náhodou! Zkoušela jsem výmluvy, jako že už jsem večeřela doma, ona mi ale ukázala můj krevní obraz, a tak poznala, že jsem celý den nejedla. To je snad zlej sen Nemůžou do mě naládovat jen tak jídlo! Nejsem zase tak problémová, ale po tom všem mučení a strádání do mě narvou nějaký jídlo? To ne! Už mě začali napadat myšlenky, jak to všechno vyzvracím. Vlastně, proč jsem tu vlastně byla? Ty holky byly anorektičky! Já měla jenom nějaký "podezření" z podvýživy. To je tak ubohý.
Chcete vědět, co bylo k večeři? Polívka, kde plavalo asi tisíc noků, což jsou jenom kalorie a tuky. Potom ale přišel řízek a bramborová kaše. Chápete? Smaženej řízek! Moje plány na plivání jídla na zem, nebo kamkoli byly v hajzlu, když se ke mě přisunula sestřička, podala mi příbor a hlídala každý můj pohyb. " Teď to všechno spapáš, jo?" Bylo mi nehorázně příšerně, taková bezmoc, to si neumíte představit! " Ne nebudu, díky, jedla jsem doma" zkusila jsem. Ok, nevím jestli se to vyplatilo nebo ne, ale okmažitě mě odvedla do pokoje a napíchli mě na kapačky. No, pořád lepší než smaženej řízek.
Ráno si pro mě už přijeli rodiče, strašně jsem se bála, že mě třeba nebudou chtít pustit. Nakonec jo. Zamířili jsme k obvodní doktorce, která mi samozřejmě celou dobu říkala o tom, že pokud tenhle týden nezačnu jíst, jedu rovnou na psychiatrii na celé léto, né-li déle. Ukazovala mi nějakej graf, jak jsem v podvýživě, nezájem.
Dává mi prý čas do pondělí abych začala jíst. Jsem celý týden doma. S mámou, která mě krmí přesnídávkama. Pane bože! Nevím co mám dělat!
Prosím pomocte mi!